Vy byla jste to, jíž jsem řádky
kdys v tichém šeru jarním psal,
když vekouzliv se do pohádky
do chudých veršů vás si vtkal.
Ó žel, že z květů jasmínových,
jichž z jara je vždy všude dost,
a z vonných růží rubínových,
jsem nesebral si lepší skvost.
Však prosím, by jste zachovala,
byť všechny sny už osud svál,
že když na rtech se vesna smála,
jsem ve vás zřel svůj ideál.
A přeji vám, by radosť stálá,
jak kdys za mladých vašich jar,
se kol rtů vašich vždy jen smála
a žití vlétla ve pohár.