Do hlubin mrtva láska moje klesla,
bez květů bolesti teď život půjde dál,
jak v proudu člun, kde založena vesla
kol zamračených krajin, samotářských skal.
Je dohráno mé smutné drama žití,
vzdech růží padá tiše, ve pláč slavíků,
je nesplněno, co jsem přál si míti,
a zmlknulo, co vzkřiklo v žhavém výkřiku.
Bez záře štěstí každá chvíle bolí –
již růže odkvetly, jež chtěly zítra kvést’,
v horách zima, zima ve údolí
a zaváty jsou cesty do příbuzných měst...