Hvězd pluje zvratným vesmírem
na tisíc různým cílem,
na každé v štěstí rozsilém
se spřádá bouře s mírem.
Jsou hvězdy, které věnčí zem
jak z kvítí modrým pásem
snů krásných, nových řetězem,
když svým se třpytí jasem.
Když potkají se za sto let,
se jas jich slzou třpytí,
za sebou neslo žití.
A když se loučí spolu teď,
by letěly dál, plály,
se hlédly za tisíce let,
je černé mračno halí.
Zlá hvězda jiskří zelené
na dobrou hvězdu oči,
pak září svojí zbělené
se vesmírem dál točí.
Tak naše láska žitím jde,
tím těžkým bouřným žitím,
i kdo se s hvězdou nesejde,
též dál jde vlnobitím.