Již navždy s Bohem mám vám dát,
má vlasti, rodný kraji ty,
bych zítra, byl jak list z vás svát,
jejž nemožno víc najíti.
Dnes divně srdcem zahrává
si bol a radosť pospolu,
když posledně se smrákává,
jdu loučiti se k topolu.
„Buď zdráv, ty kraji milený,
vy lesy, v nichž jsem snívával,
i vršku břízou zbělený,
z kterého jsem se dívával.“
Na stříbrný tvůj, řeko, pás,
na luhy kvítím protkané,
tu těžko slza neskane,
když má vše zmizet v jeden ráz.
Ty zvonku z bílé vížky tam,
proč hlaholíš tak smutně dnes,
ty cítíš, s tebou kraj i ves,
že zítra budu sám a sám!
Že zítra bude hlaholit,
na lodi vlna, stříkat, hřmít,
když oceán kol rozelit,
„že nemám více vlasti mít!“