Potichu, dítě, potichu,
svou ručku podej naposled,
rozloučíš-li se ve smíchu,
neuzříš zvlhnout ni můj hled.
Snad slova tvoje poslední,
jak zpěvy vyzní ptáčete,
ve zrak můj kalný pohlédni,
se smíchem ptej se: „pláčete“?
Svůj pláč ni slzu nezdusím,
vždyť těžko pláč se přemůže,
snad víc však bolu nezkusím,
než ten, kdo plakat nemůže!