Ta chvíle tragická, jež nervy všecky rozechvěla
a růže vzpomínek přinesla poslední,
když bílá duše tvá na chvíli zlatá křídla měla,
v tvých očích čet’ jsem: V oko moje pohlédni.
Jsme souzeni si v žití, či nás jenom vášeň vábí?
Na otázku tu přáli jsme si odpověď.
Tys řekla smutně: Vím, že oba jsme jen příliš slabí,
tys silnější – a proto ty můj osud veď!...
A jakás vůně, plná vroucích citů,
již neprobudí nikdy nejkrásnější květ,
kol šířila se v sladkém, hvězdném třpytu...
nám zůstalo jen kouzlo neskončených vět.