Bolestně tak, tesklivě,
loučí léto s námi se,
stříbrná niť po nivě
splétá síť svou ke bříze...
Žlutavou jdu pěšinou,
v kraj tak zírám mlhavý,
kde za naší dědinou
zřit je rysy Šumavy.
Z parku hledím teskně ven,
všude barva duhová,
v duši mé však dřímá jen
žalost divná bez slova.
Vzduchem čistým, prořídlým,
pták jak křížek přeletá,
hned zas motýl letem mdlým,
křídlem pestrým třepetá!
Jeřábů plod krvavě
prořídlými větvemi
možno zřít plát v dálavě –
svadlé listy na zemi.
Svadlo všecko, láska má
blaží teď snad jiného
očima a vláskama –
nelituji ničeho.