Po prvních květů vůni,
jež lehce padá v hruď,
po té již denně stůni,
ta zapudí můj trud.
Ta vůně vábná, snivá
ve srdce padá klín,
před tou i bolest divá
spáchaných mizí vin.
A v žalář duše mojí
zapadne jasu květ,
jenž ňadro choré kojí,
a vrhá příboj zpět.
Jsem umdlen touhou žítí,
jsem rozkoše už syt,
já z prvního zas kvítí
chci duši kytku svít.
Ve vodách žití zrádných
jsem ztratil duše mír,
ve vodách bílých, spádných
jsem našel hrozný vír.
Po květech jenom prvních
mé touhy vzdýchá proud,
po tolika teď letech
chci sebe zbavit pout.
Po prvních květů vůni,
jež lehce padá v hruď,
po té již denně stůni,
ta zapudí můj trud.