Když jsem Tě poznal, poupátko moje,
kdo ví, zda byla’s šestnácte let,
prvně jsem zlíbal tvářinky Tvoje
s krásným tím zrakem, modrým jak květ;
jak jsi se, štíhlý andílku, smával,
jakoby patřil celý nám svět,
na srdce mladé když jsem Tě brával,
ó škoda dob, jež nepřijdou zpět.
jak lilje květ Tvá dušinka byla
a mladost, láska voněla v něm,
jak božskou rosu ústa má pila
a v objetí Tvé když padal jsem něm,
ó všecko dnes je pohádka pouhá,
ve první lásce života květ,
pak zbude touha, šílená touha
se v doby mládí vrátiti zpět.
Ó lásko čistá z nadhvězdné říše,
Tě člověk jednou poznává jen,
na křídlech bílých vznášíš jej výše
a mizíš, prcháš, zapadáš v sen;
To není láska, co potom přijde,
tak měsíc září na tichou zem,
však jak je krásné, když slunce vyjde,
to láska první v objetí Tvém.