Juž léta přešla bouří divou
a slabý slunce zasvit’ lesk,
dnes zase na tvou píseň tklivou
jsem vzpomněl si a na tvůj stesk.
Ve dlouhé odpolední chvíli,
kdy vichor zadul podzimní,
mně v ruku list tvůj přišel bílý,
jenž ležel mezi spodními.
Můj Bože, jaké krásné časy
ve žlutém písmu dřímají,
ach, kolikrát jsem tehda asi,
ty věty pročet potají.
Dnes dojat vypukl jsem v štkaní,
když vzpomínám, co vytrpět
(proč, v světě nikdo neví ani)
ty musila jsi za pár let.
Já zvěděl, že tvé štěstí sporé
jak vadnoucí je květina,
tvé lístky duše jemné, choré,
prokletý osud setíná.
Ó ve pozdním tom bludu mnohém
mně list tvůj jako perla svít’,
že dávám mládí s Bohem, s Bohem,
– počínám nový život žít!