Když procházkou jdu každý den,
bych tíseň zahnal, bol a stesk,
mě cosi žene ven a ven
do kyprých polí, bílých stezk.
Chci volně dýchat, volně snít,
ťo bolu, stesku uleví,
když slyším Anděl Páně znít,
má duše plna úlevy.
Snu jara dávno odvyk’ jsem
a štěstí květ mně povad’ již,
ve přírodě jej hledám jen,
u srdce když je tíž a tíž.
A dálku hledám, hledám změn;
ta širá zem a stinný les
mně skytá vše, co krásných jmen,
ten život, ruch a práce ples.