To bylo včera, večerní dobou,
po bouři voněl květinový sad,
po zemi květ se vichřice zlobou
na mokrý písek omdlelý klad.
Juž stichla bouře, – krvavé blesky
ve dáli slabě hořely jen,
nestihly duše bouřlivé stesky,
nezkojil jara luzný ji sen.
Ve jemné hudbě stromoví sadu
slyšel jsem vzdechů tajemný hlas,
a smát se temné postavy vzadu,
ve očích jim žár dávno byl zhas’.
Tak bylo divně kolem mé duše,
poprve jsem tak cítil se sám,
a v teskné kráčel dále jsem tuše,
nevěděl věru, nevěděl kam..