Na večer jdu si každý den
na bílou stezku parku zas,
když rudý slunka zážeh, jas
ve listí směs je zapředen.
Vzduch chladem bývá rozředěn
a mile dýše vůkol keř,
ze žaláře že vyveden,
mním opouštěje domu šeř.
A bazenu mne šedá čeř
zve sobě blíž a vodopád,
ve zajetí však chudá zvěř
mne vábí víc než kdesi chlad.
Tam papouška zřím v kleci spat,
ve pestrém šatě, smutný zrak
teď povzdechl si teskně tak,
že divnou dumou hned jsem jat.
Pták zná mne, dlouho zřím jej již,
ve kleci smutně sedá vždy
a hlavu bílou kloní níž,
ptá se, kdy bude konec, kdy?