Chtěl zpět bych dnes do mladých časů,
kde doma stojí rodný dům,
zřít českých krajů smutnou krásu
a vzdát se zlatým, krásným snům;
u Tebe matko, když se šeří,
být člověkem, jenž v lásku věří.
Ó, matičko, Ty sladká touho moje,
na Tebe do dnes vzpomínám.
Jsou ztraceny mých cílů voje,
a sám tak sám své ruce sepínám;
vždyť slova Tvá mi sladce zněla
i když mne láska zapoměla.
Má matko drahá, slunných říší květe,
můj život bouře rozmetá,
ó, ruce bílé sladce, klidně spěte,
já zatím kráčím do světa.
Však srdce mé se neleká,
i když mne štěstí nikde nečeká!