Jak vějíř by svým vánkem
juž zkojil celý kraj,
a obéval ji spánkem,
do nitra vnořil taj:
Je noc a hvězdy svítí
na bludných dráhách svých,
jak bílé zlaté kvítí
rozsáhlých po lesích.
Ve kraji ticho všude,
vše dřímá, měkce spí,
co posledního zbude,
to v mé se duši chví.