Můj milý květe, rád bych tebe chránil
a dechem svým bych chtěl tě vyrvat mrazu,
svým vlastním teplem proti chladu bránil
z rána, než mi pohled zjeví zkázu.
Tak miluji tvou vůni, kdy zřím tebe
a démant rosy skropí tvoje listy,
kol slunce září, a jak jasné nebe,
je kalich tvůj, tak vonící a čistý.
Co zbude zítra? Soucit tichý padá
do srdce mi, neb vidím klamné štěstí!
Můj květe! Láska má tě měla ráda,
však ta je mrtva! Nuž pro koho kvésti?