Všecko bílo, plno měsíčního světla –
Padám, volám, klesám, ticho zas...
Ozvěna mých zvuků, ta ach nedolétla
v tiché kraje, kde plá slunka jas.
Pozdní večer, hrozba zvonů táhne plání,
černých havranů jsem zahled’ let;
jakby cítili mé těžké umírání,
rozloučit se přišli naposled.
Zase ticho... prázdno... svíce mírně plane,
duše mojí atom zhasíná,
mrtvo blízko... mráz mi v údy stuhlé vane,
v extasi se cit můj napíná.
Vzduchem kříže planou, lebky krvácejí,
mladé tváře, vlastní tváře zřím;
šíleně se nervy v těle zdraném chvějí,
mrtvé ruce kynou zášeřím.
Myšlénky se ztrácí, v krvi city plovou,
upír černý krev mi vyssává;
a tou září očí, září fosforovou
poslední dech žití uspává...!