Je konec léta, květy vadnou,
pojď, milá, půjdem alejí,
a stiskni ruku moji chladnou,
mám Tě pak stokrát raději.
Ó zříš ta světla na západě,
ó zříš ty růže krvavé,
slyš, žluté listí pláče v sadě,
ten pláč mé srdce dráždí, rve.
Ó natrhej ty květy mroucí
do bílé ručky naposled,
a vdechni v lásku naši žhoucí
svou duši, než se změní v led!
Své oko ponoř v oko moje,
nechť hledí na nás celý svět,
a zmámená vhoď do příboje
svých nejvřelejších citů květ.
Na srdce mé svou přitul hlavu,
jak tehda v první máje den,
kdy bílá hvězda vzplála v tmavu
a hlídala náš lásky sen.