Dovoněly růže bílé,
pouty smrti kraj je spiat,
pomalu se blíží chvíle,
kdy vše půjde tiše spat.
Dozrálo a dozpívalo,
co tu mělo růst a kvést,
sesmutnělo, co se smálo,
záhadou sen žití jest.
Přijde mráz a zničí všecko,
hlavu skloní list i květ, –
každý květ je jako děcko,
jež tak rádo mělo svět!
Stálá změna, všecko cizí
na tom světě nejistém!
Co je člověk? vždyť sám mizí
jak ten list tak za listem...