Podzim, podzim zlatožlutý,
západ barvami se líčí,
hoří, rudne zlatem skutý,
vichor hvízdá, úpí, syčí; –
prázdným parkem, jdou dva páni
pomalou tou starců chůzí,
neznali se do dnes ani
bývalí kdys v mládí druzi.
Dnes zas si stiskli dlaně,
hle pod páží se i vzali,
polily se slzou skráně,
na rámě si poklepali.
Žhavě chví se jejich rety,
mlčky tiskne druh se k druhu,
„Ach před lety, ach před lety,
v rodném blaze bylo luhu.“
Zapředli se v snění sladké
v zřícené ty trosky mládí,
– jak to štěstí bylo krátké,
jak ten život pádí, pádí – – –