Půl roku umíral jsem těžce chorý. –
Za červnového, nádherného rána,
v jihočeské vyšel jsem si bory,
má duše byla steskem rozedrána.
Do bujné trávy leh’ jsem, pokraj lesa,
z modřínů a sosen dýchal vůni,
na motýla jsem hleděl, v květ jak klesá,
kde slunce ozářilo lesní tůni.
U myslivny, kde růže červenaly,
jsem zahléd’ nadlesního houfec dětí,
ve tváři štěstí, vesele se smály,
že v duši své jsem cítil rozechvětí.
Zde kapradí jsem splet’ a květ bílý,
k modru nebes hledě v divém stesku,
to byl jsem pohnut onou šťastnou chvílí,
že dumat mohu zde po jihočesku.
V kytici jsem spínal plané růže,
v té chvíli poznav slasti všecky:
i v myslivně že štěstí bydlet může,
jen zdráv být – slyšet šťastný jásot dětský!