Má píseň skrovná rozplesej
se skřivánkem tím světem,
tu lístky růže rozesej,
tam upusť poupě letem.
Buď mně jen něžnou pomněnkou,
na doby mého mládí,
buď mně jen jednou písmenkou,
to život poosladí.
Ty lístky jara zavál čas,
je zavál příliš záhy,
kdo by si jich nevzpomněl zas?
na mládí sen svůj vlahý?
Vše prchá, prch’ mně mládí čas,
k jinému zas se vrací
na širé pouti světem zas,
by konal jinde práci.
Přec stezku jednu ze zlata
za sebou zanechává,
kde láska dávno zavátá
svým bílým šátkem mává.