Na bílé tělo prší růže žhavé,
ó viď, má drahá, vůni růží znáš;
z Tvých očí dští to hvězdy plápolavé,
když ve náladě sladké usínáš.
Tvou ručku vsunu tiše do své dlaně,
je malá tak, jak bílá lilie,
a posléz’ hlava má se nečekaně
na panenských Tvých ňadrech ukryje.
A anděl snů nás hlídá, viď, miláčku,
ve chvíli té, co svět nám profanní,
ať hledí měsíc na nás prostřed mráčků,
před prokletím nás láska zachrání.