Svou harfu mám tu jedinou,
jíž svěřím žal a všechen bol,
když smuten dál jdu dědinou,
vše bezcitno je ke mně kol.
Jak těžko je ten život vést,
se rtů se vine jenom vzdech,
však do písně jej nesmím plést,
z těch vane jenom štěstí dech.
Pouť má je bludná, kde je cíl,
tak ptám se harfy ozvěnou,
kde hrob si kolem kvítka svil,
znít harfu slyším milenou!