Za nocí měsíčních,
kdy květy plakaly,
kdy cestou sypal sníh
ten měsíc ospalý,
a nudou, prázdnotou
se nesla duše dál,
kdy mraznou nahotou
van sny mé všecky svál,
jsem plakat zapomněl!.
Ten hovor dumavý,
a kouzlo retů tvých,
jež bez vší únavy
za chvil těch zamlklých
jen stále lákalo,
kdy zrak vzplál pátravý
a těchy tak málo,
očí jas háravý –
já plakat zapomněl!...