Píše, píše ručka bílá,
píše list mi zdaleka,
o čem celé léto snila,
co se v chrámě nakleká.
Pokaždé že modlí se i
za mne zbožně „otčenáš“,
když již všichni doma spějí,
vzpomíná si na slib náš.
Škoda je Tě, děvče milé,
že Ti sny Tvé nelze žít,
svaté jsou ty všechny chvíle,
v nichž tak sama musíš být!
Sama, sama ve ústraní
milovat a toužiti,
tisíc snů mít v mladé skráni,
jichž však nelze splniti...