V okně zas tak zadumána
v čele snivém dumy tkáš, –
v květy zem je celá vtkaná
a ty v zraku slzy máš!?
Což ti perly, slzy bílé,
v záhyb ňader chvátají,
ó pověz mně, dítě milé,
z očí proč tvých padají?
V okno malé, otevřené,
z dálky přilét’ motýl sem,
v čílko žalem obestřené
sed’, jak krásný diadem.
Necítilas’ jeho křídla,
pro tě byl van jarní jen,
jsouc zabrána v dumy zřídla,
hloub jsi klesla v sladký sen.
Ručku bílou, průsvitavou
přiložilas’ na skráň svou,
potřísnila slzou hravou
růži ňader růžovou.
Dítě, kdybych jen to věděl,
kdo ti růži daroval,
sluch by tvůj pak jistě zvěděl,
kdo tu slzu ve zrak vtkal..