Je květen, symbol, čas i lásky,
kdy všeho láska odpověď
je odpovědí bez otázky,
je všeho snem i touhy květ.
Je květen, sám u okna sedím
mi chvíli práci výhost dám,
na sníh těch vonných květů hledím
a oddávám se vzpomínkám.
Tu pomalu se tvoří tiše
z mlh vábná dívčí hlavinka,
jak v obláčku by slétla s výše,
a k ní má spěje vzpomínka.
Ve rámci květů, blaha, krásy,
ve slunném všeho rozkvětu
jak člověk smutně vzpomíná si
svých milých dívčích portrétů.
Ve růžném věnci amoretů
si tvořím dívčí obrázek,
zřím vábné poupě její retů,
zrak snivý, plný otázek.
A ovíjí mne luzným květem,
tím květem dávno ztraceným,
jej obepřádá duch můj letem
tím rámcem lásky zlaceným.
Ty staré zvuky strun těch klesly
ve skromných veršů hravý rej
a mlhavě mne dneska kreslí
ten dívčí něžný obličej.
Zřím vlasů vločky, havran věru
jich noci moh’ by závidět,
ve oka divném, bájném šeru
to třpytnou hvězdou září zpět.
Ty oči divnou záři lejí
i lící rudé červánky,
že srovnal bych je nejraději
se zrakem krásné cikánky..
Ve bradě důlek čtveračivý,
rty rudé, bílé zoubky v nich,
při smíchu září každou chvíli
ve barvách našich národních...!