Miluji ta oblaka,
táhnoucí se s večera,
kdy se nebe rozplaká
zlatou slzou do šera.
Oblaky ty čarovné,
nebeské jak labutě,
jak by zvuky varovné
zdvihly svoje perutě.
Dále táhnou, tiše jdou,
stín jak mizí do šera,
rozpláčí i duši mou
za tichého večera.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.