O zlatém štěstí se mi zdálo již,
když na stráni jsem sedal jako hoch,
kraj stmělý ponořen byl v němou tiš,
na blízku voněl zkvetlý, bílý hloh.
V daleku modrotkaný zřel jsem pás
a hleděl, den jak chvěl se, náhle has,
na vábný kraj jak přízi šera snes,
pak ztrácel se – pod modrou horu skles.
Do sebe ssál jsem ticho večera,
ten mír a klid těch známých rysů míst
jež křižem prošel jsem kdys za šera,
když měsíc počal stříbrem kraj kol příst.
Ze štíhlé vížky zahlaholil zvon
do mlžných stínů kraje, okolí,
a z houští odkus zazněl ptačí ston
a šelesť listí z olšin, topolí.
Klín líbal měsíc bílých polních stezk
při podivné té listí šelesti
a v oči vyloudil mně slzy stesk,
ó škoda – škoda snů těch o štěstí.