Juž noční šero zemí stlalo
svůj hedvábný a černý vlas,
a oko luny bledé plálo,
jak stříbrných těch květů jas.
Ó noci, noci, čelo snivé
mne sladké zlíbat svoje nech,
a melodie tvoji tklivé
nech naslouchati sladký dech.
To blahu zašlé člověk chytne,
jako v louce dítě motýla,
když zaniklo to blaho třpytné,
jen žal skráň moji postýlá.
Ó noci, noci čaruplná,
ty jediná mé boly zvíš,
byť chladná vánku tvého vlna,
přec bolu mému ulevíš.
Tak blízko v tomto okamžení,
tvá náruč a tvůj černý vlas
jak tichých čarných zvuků schvění,
pro mne zní čarný zlatý hlas.
Na tvojích křídlech zlatotkaných
jsem šťastný kdysi, šťastný byl,
ty víš, že z květů mojích svaných
mně chudý lupen jenom zbyl...