Než prchne všecko, chci jen lásky chvíli,
pojď ke mně, květe světa jediný,
nechť políbím Ti zrak, jenž touhou šílí
a přec v něm svítí rosa neviny.
Pojď blíž, pojď blíž na srdce moje žhavé,
nechť horečka nás schvátí šílená,
nechť oči změní se ve hvězdy smavé,
až skráň Tvá k mojí bude schýlena.
Hle, bílé astry k nohám se nám chýlí,
ó víš, co barva bílá znamená,
a přec, když polibky jsem Tvými spilý,
je milejší mně růže plamenná.
Snad vzpomínka nás jednou trápit bude,
po letech až zas astry budou kvést,
až krokem neslyšným noc podzimní kol půjde
a oblohou na tisíc zaplá hvězd.
Pojď, milá, pojď a schyl svou hlavu k mojí,
já zřím již tváře naše uvadlé,
jak vlastních stínů zrak se bojí,
když zahlédnul je v zrcadle.