Nejsladší má chvíle bývá,
v zlatu barev když se stmívá
kolem jarní den;
duše moje zadumčivá
naslouchá, jak pták kdes zpívá,
toužíc vzlétnout ven.
Toužíc vzlétnout za tou tváří,
opředenou svatou září,
žhavou jako krev;
proč se zjeví samotáři,
jenž své žití sněním maří,
jen ten božský zjev?
Rtíky malé políbily
samet ručky sněhobílý,
spjaté do dálky.
Platí mně ten pozdrav milý,
v zraku, jenž se ke mně chýlí,
kvetou fialky.
Poznávám Tě, lásko moje,
za mnou letíš do příboje –
život pustý je.
Anděli, zřím nožky tvoje,
ručky malé v žití boje
sypou lilije...