To žití hřbitov zapadlý
kde ve astra se pliseň mění,
ve blátě sníh je napadlý,
je kamenem jen zapomění.
A květy, jež nám podává
dech jara, něhu dívčích těl,
jsou jedem, jenž nás okřává
by na vše člověk zapomněl.
Na světě žijem ke dni den,
ve slunka aureoli jase,
než poznáme však žití sen,
dál putujeme odtud zase.
Hvězd zlatých velká rodina
všem stejným jasem cestou svítí,
však člověku jen slední hodina
rubášem pouze z téhož kvítí.