Tak tichá jest ta naše ves,
však tišší blízké skály,
jen kapraď kdesi, jinde vřes
ze skal se dolů valí.
A tajemnosť zde za dne spí,
ve začernalých bocích,
na bílých skalách kletba lpí,
a v teskných zuří nocích.
Však tvářnosť skal se nemění,
ni ve útocích času,
balvanu ve ohlasu
jen někdy pád zní ve snění.
Za šera duchů postavy
do úbočí se nesou,
když šíjí skalisk třesou,
si černé hrady postaví.
To vybělalé kamení
je plno zkazek květů,
a leckdes najdeš znamení,
jež zmizí časem světu.
I zvěsti svěje brzy čas,
jež stařeček ti poví,
až zbělí vnuků jeho vlas
a vnuci budou noví.
Přec poklad skrývá ona stráň
a půlnoc bílou paní,
vždyť nestárne těch skalisk skráň,
ve času napadání.
U bílých skal věž bílá ční,
květ protěže se druží k ní,
zdi hradu, nižší dřívějška,
přec živoří tu do dneška.
A kaštan, jenž za mládí stál,
na troskách stojí dosud,
však smutněj’, jako by se ptal,
kdy porazí jej osud?