Když jednou přijdeš snad po letech
a navštívíš můj pustý rov,
kol planout bude zem ve květech,
vím – nenajdeš již pro mne slov.
Vše stlumeno tím hořkým žitím
a nový vzplá ti v srdci květ,
vždyť souvisí to s naším bytím,
na všecko, všecko zapomnět!
Ty nepocítíš žádné touhy,
zvědava přijdeš na hrob můj,
cit útrpnosti jakýs pouhý
snad najde v slzách průchod svůj.
Ve stlumeném u rovu pláči
nestav se, chviličku jen stůj,
pohledni teskně, to mně stačí,
ó jen mne nikdy nelituj!
Na jiných rovech plno květů,
jež pěstí něžná, bílá dlaň,
jen na mém rově pusto je tu,
je zelené to trávy pláň.
Jen jeden květ se vzhůru déře,
ten krvavě tak rudý mák,
svou barvu z země ssaje, béře,
to můj je pláčem zrudlý zrak!