Již mihotavé stíny dlouží
vždy víc a víc se podél lesa,
jak lem se noci zemí plouží
ve hrob, když slunce rudé klesá.
Ze syté vůně sosen, smrčí,
tak těžkou hlava, tíže v duši,
na kámen sedám, jenž tu trčí,
a neznámý bol klid můj ruší.
Ve záplavě a zlatém proudu
kol hoří žehnané ty kraje,
sám rozmílám jen nohou hroudu,
vír bolných citů srdcem hraje.
Již zašla prška zlatých květů,
na kmenu prodlím, jenž tu trčí,
o bolu dál přec šeptá větu
ta sytá vůně sosen, smrčí.