Ve štíhlých křížů stínu
za bílou zdí spí ona,
nad hrobem květ jasmínu
plá nejdražší jak spona.
Mír vlaje přes ty rovy
do vnitra černé země,
přes nakypřené krovy
své sklání vrby témě.
Je pusto tu až k pláči,
po pěšinách jdu bílých,
ve zrak se slza tlačí
a stýská po těch milých.
Co růží krásných vzkvétá
a něžných poupat bílých,
zde z jara jako z léta,
nejsou to srdce milých?
Ve štíhlých křížů stínu
za bílou zdí spí ona,
nad hrobem květ jasmínu,
plá nejdražší jak spona.