To bylo kdys na břehu moře
po písčině jsem bloudil sám,
bez přítele v zadumání –
té smutné chvíle vzpomínám.
Ku konci den se zvolna chýlil,
kraj rděl se v slunci zatopen
a nebe jasné, bezoblačné
se modralo nad mořem z pěn.
Když myšlenky mou táhly skrání,
tu bílý předmět uzřel zrak,
na vlnách připlul ke mně k břehu
a v písku ležel mrtvý pták.
Ten malý pták mne dojal více,
než žití všecka dramata,
měl drápky stuhlé křečovitě
a zdraná křídla rozpjatá.
Ten mrtvý pták tu musel býti,
bych prožil znovu bolest svou
a zhroucen, zničen bez soucitu
v dálku toužil modravou.
Ten mrtvý pták kdys letěl vesel
až vzhůru k slunci do oblak,
teď osud zlomil křídel sílu
a bílou blanou pokryl zrak.
A dojem ten mně nevymizí,
že člověk se svou bolestí
je kamen, jenž v propast padá,
když štěstí nelze nalézti.
Noc jižní skryla kraj svým pláštěm
a měsíc zářil ze oblak;
stát zůstal jsem a vzpomínal si:
Na břehu ležel mrtvý pták!