MŮJ IDEÁL.

Ó šťastnější, kdo ideálem si učinili zpěv a květ, jež spokojeni se svým málem jste užili svých mladých let

o obrazech a blahém snění o klidném žití venkovském za noci, kde se louka mění ve květném pestrém šatě svém.

Ó šťastnější vy milovníci, vám hudba květin duši kojí, a s opálenou dívka lící ve obrázek se ladný pojí;

jak závidím vám vaše léta, jak potůček jež tiše plynou, na březích pomněnky květ zkvétá pod kapradiny střechou stinnou.. –

je s černým vlasem havraním, jež kdys se oku mému mihla jak jediným by zaváním. Teď neuzřím jí nikdy více,

přec touha po ní plápolá, ve snu zřim její bílé líce a krček nahý dopola; – na útlém tílku šaty měla

ty nejnovější moderní, na střevíčkách se sponka chvěla, na vějíři zas dotěrní jí laškovali motýlci dva –

když skryla malou tvářinku a hluboká svá očka snivá, jsem nejraději vídal Mářinku! Mně stačila i doba krátká,

kdy v parku zřel jsem ji co den, kde s ní kráčela vždycky matka, můj zvala „Mařkou“ lásky sen. A konečně, když den i přišel,

den první mého setkání, z úst jsem pak malých jejich slyšel to její milé pleskání, že nejraději v městě žije

a miluje ten města šum, že šaty své si sama šije a že má otec její dům, do divadla jde dvakrát týdně

a hudbu, tanec miluje, že teta přijela jí z Vídně, u nich že student v bytu je. Teď zmizelé to nezávidím,

jen vzpomenu si mnohokrát, když podobnou kdes tváři vidím, že měl jsem ji kdys k smrti rád...