Tvá duše byla květem,
jenž voní nám vždy víc,
jenž nitro plní vznětem,
a slzu loudí v líc.
A daleko tě osud
ve sirou zanes dál,
bys víc, – odjeda odsud,
s námi se neshledal.
A přec si ještě jednou
svou vlasť chtěl milou zřít,
v dál mával rukou lednou,
bys mohl lehčej’ mřít!
Co zmítalo tvou duší,
co chtěl vše ret tvůj říc,
má duše v dumě tuší,
když jel jsi vlasti vstříc!
Ty věřil jsi, že vrátí
ti zdraví znovu vlast
a smrt’-li dnů tvých zkrátí,
chtěl kosti jsi zde klást!
Co zbloudilému světlo,
tím vlasť ti byla vším,
co myšlének v ní slétlo,
se vzdechem posledním!
Juž zřel jsi České hory,
jich kolem modrý lem,
jež tvoří její bory –
– v jich středu Česká zem.
Však osud příliš krutým
– tě zničil smrti sen,
pod víkem rakve dutým,
teď stín tvůj leží jen...