Dech jara sladce táhne ulicemi,
v slunci Praha jásá, víří,
jen jeden pohled smutný je a němý,
když radostí vše kolem hýří.
Ta snivá Lili, nemá nové šaty,
na sebe dívá se a na záplaty
a cítí, že dnes je již ženou.
U nich na bytě štíhlý student bydlí,
u toho rozkoš život celý,
jen u nich bída, nouze věčně sídlí,
div s matkou hlady neumřely.
A Lili hezká je jak poupě bledé
pod těsným šatem ňadro puká,
má krásný vlas a třpytné oči šedé,
nad mramor bělejší je ruka.
Bez citu někdy matka její bývá
a drsným hlasem domlouvá jí,
buď chytrou víc a nikdy nebuď snivá,
k lásce čas je teď jen v máji.
K doktorovi dojdi večer sama,
snad dá ti hned na šaty nové,
vše hloupost je na konec hrobu jáma
zasype sny tvé purpurové.
Tu Lili váhá a přec dá si říci,
v ruce vonný šeřík nese,
plá studu nach na její krásné líci
a strachy se jí ručka třese.
Na dveře zaklepá, naslouchá zticha...
je pokořena dívčí její pýcha
a v říši snů již nelze zpátky.
I vejde. – Nade knihou student sedí
a dívka neví, co mu říci,
jak přijme ji, jen dobří bozi vědí,
jak proud je mládí jásající.
Od Lili student vděčně béře květy
a pohnut tiskne ručku malou.
Dí: „Nevinnosti chceš dát symbol mně ty“
jat touhou vášně neskonalou.
V tom odstrčí to krásné, snivé dítě...
Za dveřmi slyšet hlas je líný:
Ten hlupák tedy, Lili, nevzal si tě?
Je dobře; zítra vezme jiný – – –