Jel jsem vlakem divým chvatem, v zad se točil šíleně kraj, jenž planul klasa zlatem, sytou barvou zeleně.
Chvílí bělavý jen mráček unikal kol očí v dál, v němž jak křížek malý ptáček výš a výše polétal.
Modré lesy, bílé domky v ladné leží staffáži, bílá cesta, kol ní stromky, budka, hlídač na stráži.
Vše se míhá kol mých očí, znavuje a mámí zrak, šíleně se mění, točí, ubíhá až do oblak.
Náhle písk’ vlak pronikavě, zajeli jsme v stanici, přistoup’ kdosi smutně zdravě, s horkou slzou na líci.
Zase jedem luhem, strání, v zad se točí šíleně kraj, v němž juž je klasobraní, louky plné zeleně.
Pohlednu, kdo přistoup všecko; – stříbrovlasá stařena, v náručí jí dříme děcko, – říš snů nad ním blažená.
Ohnivý k nám západ planul rudě, zlatě, krvavě, světla pruh do kupé kanul, děcku zaplál na hlavě.
Zbudilo se světla dechem, vypuknulo v štkavý pláč; – ohlédnul se na nás spěchem s údivem ten malý spáč.
„Kampak, milá moje teto“ – ozval kýs se pasažér „dítě choré vezete to pozdě ještě na večer!?“
„Milý pane, jedu dále, matka jeho umírá, otec děcka v kriminále – mně se život zavírá!“
„Tuhle z Prahy z nemocnice dnes mně přišel telegram, dcera má je mučednice, k starosti to děcko mám.“
„Věříte, že sousto slední dala červíkovi máť? Ač již chřadnula den ke dni, nechtěla mi syna dát.“
„Muž, ten, Bůh mu odpusť všecko, pivo pil a karty hrál, a když dcera měla děcko, uvězněn byl v kriminál.“
„Zabil hráče u muziky, přišli pro něj četníci, ach, byl to bol převeliký chorou ženu smrtící.“
Náhle písk’ vlak pronikavě, zajeli jsme v stanici, přestoupla tu žena právě s horkou slzou na líci.
Pohledám do kraje z vlaku, zřím to dítě přechudé, stařenku s tou rosou v zraku – – co, ach, z děcka, co bude!
Cookies on Poetry Cove