V zeleň keřů růže bledé
juž padly dolů měsíce,
v zátiší když stesk mne vede
a trpkých klamů směsice.
V pláči zrak se dolů klopí,
co bolí nevím duši mou,
tvá vzpomínka mně slzou topí –
je tichou mojí modlitbou.
Ach, růže bledé, růže snivé,
z vás není má ni jediná,
vždyť pro mé dítě, dítě divé,
růž’ není bílá nevinná!