Za poslední Tvé slovo, drahá,
s nímž ulétla Tvá duše v dál,
dnes do strun ruka moje sahá,
bych city své ve hudbu vtkal,
Ve prosté písni za Tvou lásku
po letech dlouhých vzdal Ti dík,
když stáří v líc Ti nedá vrásku,
a kosti Tvé snad ve uzlík
Sebeře hrobník jenom tiše
a položí je v cizí rov –
je třeba tu, kde osud píše,
snad ještě citů víc a slov!?
Za to vše ctím dnes matku v Tobě,
co ve mně budí žár a cit,
již sedmnáct let dřímáš v hrobě,
však ve mně budeš věčně žít.
Ó drahá matko, dobrá, čistá,
za jediný Tvůj polibek
v mém srdci přece není místa,
bych moh’ Ti vzdát svůj dík a vděk,
Ten malý křížek na mém čele,
když odcházela’s na věky,
a poslední Tvé slovo vřelé
mne provodí v svět daleký.