Den znaven sivou hlavu sklonil
vždy níž a níž nad šerou zem,
na nebi červánek jen tronil
a obru žen hor modrý lem.
Já znovu snil a znovu sál
do sebe tiché noci stín,
když měsíc nebem matně plál
a líbal černé země klín.
Já toužil zas po jaré síle,
po dávných snech již stlumených,
jsem blíže smrti, dál však cíle,
blíž tužeb marných, zlomených.