Ó příteli, je stromu vláhy třeba
a člověku vždy soucitných i slov,
o život rve se, o kousíček chleba
od kolébky až po sám nízký rov...
Dnes myslím nazpět na běh žití zašlý,
na mnohý ve prach odhozený květ,
a ruku svoji do mé ještě dáš-li,
chcem vzpomínat těch mladých našich let.
O štěstí mluvit dnes mi nenapadá,
můj život je mi temná pohádka,
nám prchla, zašla celá let již řada,
jen mládí je v něm krásná zahrádka.
Ó mládí... vzpomínáš si někdy, drahý,
když blouzníce jsme snili u lesa,
a každý lásku měl již příliš záhy
a v očích její viděl nebesa?
Na první lásku..., první vášně plamen
vždy s touhami po prvním objetí,
po vůni vlasů, po bělosti ramen,
na citů hudbu, divné rozchvětí?
Ty víš, kam touha naše spěla mladá,
před oponou jsme stáli života,
a opona se zvedla a již padá,
co nejdražšího, život rozkotá!
Ty s vivisekčním nožem žiješ v práci,
až psát mi budeš, odpověz mi zpět,
čím víru nahraditi, jež se kácí,
a první lásku, radost mladých let!