Je večer krásný, plný hvězd
ve sladkém, teplém máji,
já v šeru zřím juž šeřík kvést
a měsíc svítit v kraji.
Nad oknem jako vdechnuté
se spící květy vznáší,
jen chvíli lístky vzedmuté
na zem se bílé snáší.
To nebe čisté bez hrází,
Ó Bože, jak se šíří,
až zrak můj mizí, přechází
a skrání jen to víří!
Jakoby ztichlo pojednou
i v křoví snivé ptáče,
pohlédlo v říši nadhvězdnou,
kde tisíc hvězdic pláče.
A neznám, neznám pro vše slov,
co v duši moji dřímá,
když nade mnou ten hvězdný krov
svou velebností hřímá.
Na stolku růžový mám list
od dávné svoji lásky,
začínám dnes jej znovu čísť,
vloženy v něm i vlásky.
A zvláštní pocit radosti
počíná v duši kvésti,
nad listem – žlutou zašlostí
sním o minulém štěstí.
To všecko, všecko vrací se,
ty touhy, štěstí slova,
ve mlhách jež už ztrácí se,
dnes rozkvétají znova.
Svit, jako hvězdy zářivé,
se řádky vrší, vrší,
té záře teplé, blaživé,
jako když v máji prší!
Jakobych kytku fialek,
poprvé našel v skrytu,
před lásky oltář jakbych klek’,
při prvním hvězdy svitu...!