Co den zříval jsem ji bledou
chladem parku kolem jít,
záclonou když mojí hnědou
první pablesk denní svit.
První obraz můj byl denní
zjev té chudé dívčiny,
jež se v prvním rozednění
z jizby brala matčiny.
Bylo jí as šestnáct roků,
nejkrásnější žití čas,
dlouhý pleten proudil k boku,
zlatem plál ten čarný vlas.
Profil něžný – tváře jemná,
z řas se oči blýskaly,
a ta světla jejich temná
v záři své si stýskaly.
Domů až se vrátí zpátky,
v ručce přinese as lék,
položí na postel matky
vonnou kytku fialek...!