Ve chodbách temných plných pavučin,
v těch chodbách pustých vítr hvízdá, kvílí,
do vikýřových vletá obručin,
kde duje, hvízdá, naříká a šílí.
Kdo zaslech jenom hrozný jeho stesk,
ve akkordech jak táhlých, plných jedu,
v rezivé jak zní korouhvičky třesk,
má v srdci mrazné písně ledu.
Jak duše neznámých a ztracených,
jež klid svůj děsný marně hledat chtějí,
jak vzpomínky snů jednou vrácených,
se teskné zvuky větru venku chvějí.
Co bylo, to již nevrátí se víc,
čas minulý jen ohlasem se vrací,
čas přítomný mu kráčí vstříc
a v dálku s ním se náhle ztrácí.